velké zrcadlo / 09 / texty

english

Velké zrcadlo

Předmluva

Skupina postav stojí uprostřed místnosti. Jedná se o šest lidí. Jejich společným znakem je nesourodost. Každá ze zúčastněných postav je vtažena a uvězněna v nekonečném řetězení pohybů a gest, které se mohou nazvat pohyby a gesty jen proto, že nazvat je jedním nekonečným pohybem není možné, protože na to smyslové ustrojí ani představivost diváka není uzpůsobena. I když v některých případech pohyby protagonistů na sebe reagují, například žena, která chytá za ruku dítě, jde jen o malou část, podskupinu, vytrženou z nepřetržitého trhání hlavou, přenášení váhy z jedné nohy na druhou, mrkání a jiných druhů neustálého pohybu zmíněných protagonistů. Přesto lze, či nelze jinak než posuzovat oněch šest jako společnou skupinu. Důvodem je, že nikdo jiný v zrcadle vidět není.

Pauza (divák se dívá jinam). Co se odehrává v momentě, když se dívá jinam nevíme, protože to nespadá do děje našeho příběhu, který se výlučně týká pouze času, kdy se divák dívá do zrcadla. Proto je chování oněch zmíněných protagonistů děleno na kapitoly, dirigované pohledem diváka.

Děj se opět začíná odehrávat. Tj. divák se opět podíval pohledem hledajícím oněch šest. Tedy, děj opět začíná. Nyní se všech šest naprosto simultánně pohybuje směrem doprava. Zvláštní je, že při tom nevykonávají adekvátní pohyby. Vlastně se téměř ani nehnou a k tomu všemu se s nimi pohybuje i okolí. Co je blíže se navíc pohybuje rychleji než to dál, vše však stejným směrem. Nyní se opět děj přerušuje. Díky tomu ale můžeme zjistit, nebo nám spíš bude naznačeno, co je důvodem veškerého pohybu.

Pauza (divák se dívá jinam). Kam? Divák kráčí a dívá se před sebe. Tedy divák se pohybuje, a to bylo také důvodem, proč se také skupina oněch šesti, ve chvíli, kdy se na ně divák díval, pohybovala. A navíc to vysvětluje, proč se pohybovali přesně opačným směrem. Oněmi šesti je míněno oněch šest protagonistů zmíněných v předchozím odstavci, nebo nejlépe v tom prvním, protože ten předchozí je více méně napsán s důvěrou v to, že čtenář, sledujíce příběh diváka přečetl nejprve odstavec první. Abychom na oněch šest nezapomněli, tedy abychom se ujistili, že oněch šest není pouze fikce naší mysli, ale že má adekvátní, fyzickou podobu v odrazu zrcadla (i když zrcadlově převrácenou), musíme přetrhnout nekonečnou řadu dohadů a nechat trhnout hlavou diváka směrem k zrcadlu, aby se podíval zda se oněch šest v odrazu zrcadla skutečně vyskytuje.

Opět pokračování děje. Ke skupině šesti lidí se nyní vracíme v pohybu. I když, jak už bylo řečeno, či napsáno, ani jeden ze šesti zmíněných lidí se po místnosti nepohybuje, nýbrž je pozorován pohybujícím se pozorovatelem. Nyní však dochází ke zcela zásadní změně výjevu scény a vztahu jejích protagonistů. K oněm šesti nepohybujícím se postavám v pohybu se v odraze zarámovaném okrajem zrcadla přidává další, sedmý. Sedmý, zcela evidentně po místnosti se pohybující člověk. Pohybující se směrem oněm šesti ze začátku příběhu.

Pauza, tentokrát velmi krátká, několikrát přerušovaná krátkými pohledy do zrcadla, které však byly natolik krátké, že nemohli být považovány za začátek nového děje.

Opět pokračování děje. Co se nyní děje v rámci či rámu zrcadla, tedy pravděpodobně i ve skutečnosti, zrcadlově převrácené od podoby, kterou má dění v zrcadle, kde je však, ačkoliv jej známe jako první, ve skutečnosti právě ono zrcadlově obrácené? Počet lidí zrcadlených v zrcadle se oním příchodem sedmého zrcadleného rozrostl na sedm lidí. Tím se zcela změnila kompozice, která dosud charakterizovala skupinu šesti lidí. A nejen to. Nějakým způsobem se stalo, že pozornost, dosud převážně věnovaná oněm šesti lidem, pozornost rovným dílem rozdělená mezi oněch šest, snad z dobré vůle pozorovatele, snad naprostou rovnováhou přitažlivosti jednání oněch šesti, se nějakým způsobem, přesunula na nově příchozího, sedmého z oněch sedmi. S dalším nadechnutím pozorovatele se už blížilo i vysvětlení, proč se tomu tak stalo, zda právem či neprávem. Avšak právě v okamžiku, kdy ona pointa mohla přijít, se onen sedmý jediný skutečně se pohybující z oněch sedmi pohybujících se osob dostal mimo obraz v zrcadle. Přesněji, či jinými slovy řečeno mimo odraz v zrcadle.

Pauza. Tentokrát v tu nejméně vhodnou dobu. Už, už se zdálo, že vše bude jasné, že se vše vysvětlí, avšak světlo se nyní podílí na zcela jiné činnosti pozorovatele, a to je zírání do prázdna, tedy do bílé stěny.

Děj se však přestal odehrávat i po návratu pohledu pozorovatele i užitečnosti světla k zrcadlu. Oněch zbylých šest, kteří zbyli i po odchodu sedmého mimo odraz zrcadla zmizelo. O důvodu jejich odchodu se můžeme jenom dohadovat. Jisté je však to, že v zrcadle se již nezrcadlí. A co se děje mimo zrcadlo, jak jsme se dohodli již dříve, nespadá do děje našeho příběhu.
Ten přechod od šesti zrcadlených k žádnému není sice tak markantní, přece – pozornost byla věnována tomu sedmému, přesto však můžeme o zrcadle říci že je prázdné. A ponořilo se do naprosté nehybnosti.
Až po chvíli. Můžeme opět říci, zrcadlo není prázdné, zrcadlí se v něm přece prostor. A dalším krokem je prostor, který byl spíše tím prázdnem, tím, co je mezi zdmi, nebo venku, můžeme z prázdna s konečnou platností vykázat a svůj zrak upřít na stěny, podlahu, a další prvky prostoru. Možná židli. Přesto,výjev který se v zrcadle odráží ztratil jakékoliv známky života. Jedná se o naprostou nehybnost, která dává všem zrcadleným tvarům a předmětům zcela zvrácenou povahu, protože je jasné, že vidět jsou pouze z několika úhlů pohledu do zrcadla, ale z naprosté většiny vidět vůbec nejsou. Ale hlavně, tato pozice pozorovatele, kdy není vidět nikdo jiný, žádný živoucí tvor, který by byl dokladem toho, že zrcadlo skutečně existuje samozřejmě mimo vědomí samotného pozorovatele, že se dívá do zrcadla, ale který může obrátit pohled jinam, dává zvrácenou podobu samotnému zrcadlu. Jak vypadá zrcadlo samo o sobě, tedy, když si odmyslíme všechny odlesky, tedy obrazy okolí? Jak vypadá zrcadla bez zrcadlení? Protože pozorovatel, když odvrátí oči, nevidí zrcadlo, ale může ho nahmatat .

Pauza. Tentokrát musíme využít pauzu, abychom, když se pozorovatel věnuje něčemu jinému obešli námi vytvořené pravidlo o ději, který se děje jen, když se pozorovatel dívá do zrcadla, a popsali pozorovatele. Při popisu se pokusíme omezit jen na jednu informaci, pomineme že právě prošel okolo zrcadla, minul šest lidí, kteří se pohledy snažili vyhnout vlastnímu, zrcadlově obrácenému obrazu v zrcadle a po chvíli radši odešli a vyzradíme pouze toto: Pozorovatel se právě chystá podívat se sám na sebe v zrcadle. A zde také začíná skutečný děj, tedy takový, který by snad mohl i někoho zajímat. Tedy děj který začíná otázkou, s jakým pocitem se onen pozorovatel, který by mohl být klidně osmý, ale ve skutečnosti, což bylo onou plánovanou pointou, je oním sedmým, tedy s jakým pocitem se pozorovatel chystá podívat do zrcadla?

Fikce jedna, každodennost.
Dobré ráno, první pohled sám na sebe.

Fikce dvě, veřejnost.
Pohled s nezbytnou kontrolou svého vzezření před dalším zařazením do společnosti.

Fikce tři, hrůza.
Hrůze před pohledem na sebe. Něco stalo s jeho obličejem. Alergická reakce, oteklý obličej. Zrůda z jeho vlastního obrazu doprovázena haptickým ujištěním, popřípadě bolestí.

Fikce čtyři, nepravděpodobné.
Pohled na vlastní podobu, když operací získal nový obličej.

Začátek